Roudnice nad Labem a hora Říp
05.09.2013
Na začátku září po několika deštivých dnech opět vysvitlo sluníčko, a tak jsme měli na náš výlet příjemné počasí. Na vrchol Řípu je možné se dostat autem. Je třeba požádat o povolení Obecní úřad v Krabčicích, který ho vystaví na základě průkazky ZTP/P. Povolení jsme dostali na 5. září, a tak nás opravdu potěšilo, že přestalo pršet.
Naše první zastávka byla v Rakovníku. Historické jádro města je od roku 1992 městskou památkovou zónou. Děkanský kostel sv. Bartoloměje byl založen ve 2. polovině 14. století, na přelomu 15. a 16. století byl zásadně přestavěn ve slohu jagellonské pozdní gotiky a patří k nejvýznamnějším stavbám pozdní gotiky v Čechách.
Dalším cílem již byla město Roudnice nad Labem, které leží na levém břehu Labe. Prošli jsme se po Karlově náměstí, kde jsme mohli obdivovat architekturu měšťanských domů.Po obědě v bezbariérové restauraci Angus jsme se vydali k zámku. Ten patří k 3. největšímu v Čechách. Stavba je to opravdu impozantní. Kdysi se zde nad řekou tyčil velkolepý hrad. Byl asi 40 metrů dlouhý a 15 metrů vysoký. Z původního hradu se dodnes dochovalo obvodové zdivo a velký přízemní sál, rozčleněný pozdějšími vestavbami. Hrad byl oblíbeným sídlem většiny pražských biskupů, jedním z nich zde měl být vysvěcen na kněze i Jan Hus. V polovině 16. století přibyla na jihovýchod od hradu nová obytná renezanční budova. Za ní pak balo přistavěno několik menších objektů spojených s hradem chodbou. Později nechal Václav Eusebius z Lobkovic (1609-1677) přestavět komplex na raně barokní zámek a ten se zachoval dodnes.
Jediným dochovaným pozůstatkem opevnění staré Roudnice je věž Hláska. Bývalé Staré město se nacházelo v prostoru dnešního náměstí Jana z Dražic a Poděbradovy ulice. Původně kolem něj stála dřevěná hradba. Zděnou hradbu s městskými branami nechal vystavět po r. 1378 arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Jako součást opevňování byla na vyvýšeném místě postavena gotická pozorovací a ohlašovací věž, dnešní Hláska.
Pomník Mistra Jana Husa byl odhalen v roce 1928. Autorem díla je akademický sochař Rudolf Březa, žák Stanislava Suchardy. Plastika je odlita z bronzu a postavena na žulovém soklu.
Z Roudnice jsme pokračovali k památné hoře Říp. Tato dominanta zdejšího kraje leží zhruba 7 km od města. Podle legendy na Říp vystoupil praotec Čech se svou družinou. Dnes místo patří mezi základní symboly české státnosti. Archeologické nálezy však svědčí o tom, že Říp přitahoval pozornost již mnohem dříve. Na samém vrcholu, v nadmořské výšce 456 m. n. m., stojí románská rotunda sv. Jiří a sv. Vojtěcha. Stavba byla v roce 1126 obnovena českým knížetem Soběslavem I. na oslavu jeho vítězství nad německým králem Lotharem III. ve slavné bitvě u Chlumce. Její současná podoba je výsledkem několika rekonstrukcí z 19. až 21. století. Uvnitř je umístěna pískovcová deska s reliéfem, který znázorňuje boj sv. Jiří s drakem, od Bernarda Otto Seelinga z roku 1870 a socha sv. Jiří, kterou vytvořil v roce 1881 sochař Eduard Veselý. Každoročně se zde koná Svatojiřská pouť.
Nahoru jsme dojeli autem, ale k rotundě je třeba ještě zdolat značně nerovný terén, což se podařilo opět jen díky fyzicky zdatnému doprovodu. Zde na vrcholu Řípu na člověka dýchne historie – praotec Čech, základní kámen pro stavbu Národního divadla, poutě na horu… V rotundě jsme si vyslechli výklad. K zajímavostem tohoto místa patří také to, že zde střelka kompasu neukazuje na sever, ale odchyluje se podle magnetičnosti čediče do různých stran.
Další zajímavostí je, že les na Řípu je vysázený lidskou rukou. V 18. století byl Říp ještě bezlesou horou. Čedičové skály se střídaly s travnatými stráněmi. V roce 1879 požádal hospodářský spolek v Roudnici tehdejšího majitele řipského panství, Mořice Lobkowitze, aby dal svahy kopce zalesnit. Velkým nákladem byly tehdy svahy osázeny duby, buky, jasany, javory i břízami. Vysázené stromky chodili lidé zalévat. Úžasné! Les tohoto složení se zde udržel dodnes. Říp sám, jako větší ostrov zeleně v okolní rovině, má velký význam jako útočiště zvěře a hnízdiště ptactva. V roce 1951 byl Říp prohlášen za Státní přírodní rezervaci, sloužící k všestrannému přírodovědeckému výzkumu.
A jak vlastně vznikl název Říp? Vysvětlení je docela prosté. Velebná hora dávnověku, nejpřednější z posvátných hor země České, byla nesporně v době prehistorické význačným kultovním bodem. Všechny slovanské kmeny, které sídlily v jejím okolí přímo fascinovala ta holá hora vyčnívajíci z roviny. Daly jí proto jméno Rip, což znamenalo hora. Prosté a výstižné.
Výlet se opět vydařil. Díky vstřícnosti OÚ v Krabčicích jsme se mohli podívat i na místo jinak vozíčkářům nedostupné. Děkujeme.
Cheb a Weissenstadt
13.08.2013
V srpnu jsme si udělala výlet do Německa, do malebného městečka Weissenstadt, které leží u stejnojmenného jezera. Naše první zastávka ale byla v Karlovarském kraji, v Chebu. Město leží na řece Ohři. První dochovaná písemná zmínka o Chebu pochází z roku 1061. Roku 1146 připadlo Chebsko císaři Fridrichu I. Barbarossovi, který zde kolem roku 1180 nechal postavit dodnes zčásti zachovaný středověký hrad. Z hodin dějepisu máme Cheb spojen se jménem Albrechta z Valdštejna, který zde byl 25. února 1634 v domě na náměstí (dnes Městské muzeum) zavražděn. Prošli jsme se po náměstí a pěší zóně. Náměstí Krále Jiřího z Poděbrad je krásně upravené, nové fasády domů, květinová výzdoba. Uprostřed stojí kašna rytíře Rolanda, který symbolizoval trhová práva říšských měst. Originál sochy je umístěn v mázhausu Chebského muzea, kašnu zdobí pískovcová kopie od akademického sochaře Živného z roku 1985.
Když se řekne Cheb, vybaví se asi každému Špalíček. Jedná se o malebnou skupinu jedenácti středověkých kupeckých domů na náměstí rozdělených uzoučkou Kramářskou uličkou, kterou jsme si také prošli. Komplex budov vyrůstal od 13. století na místě kramářských bud a masných krámů. Podle nejstaršího zobrazení z roku 1472 je půdorys těchto dvou bloků v podstatě zachován do dnešní doby. Na západní straně náměstí stávala ještě třetí řada domů, která se do dnešních dnů nedochovala. Před Špalíčkem je situována kašna se sochou Divého muže, třímajícího zlacený kyj, jímž od roku 1728 chrání městský znak. Barokní podstavec kašny pochází ze stejné doby.
Odpoledne jsme podle plánu pokračovali do Německa. Weissenstadt je od Chebu vzdálen pouhých 38 km. Městečko leží na úpatí nejvyšší hory bavorských Smrčin - Schneebergu, kde pramení řeka Ohře. Z malebného náměstí jsme sjeli na parkoviště u jezera. Obrovská vodní plocha slouží k rekreaci. Nabídka pro trávení volného času je rozmanitá. Kolem jezera vede 4 km dlouhá, rovná asfaltová cesta, kde se mohou návštěvníci projít, projet na kole či kolečkových bruslích. Na břehu jezera bylo v r. 2007 otevřeno lázeňské centrum, které nabízí masáže, saunu, koupele… Vše bezbariérové. Toto místo nás zcela okouzlilo a budeme se sem chtít ještě vrátit.
Divadlo J. K. Tyla – Bolero a Carmina Burana
21.06.2013
Když jsme v programu Divadla J. K. Tyla v Plzni našli titul Bolero a Carmina burana, hned jsme věděli, že tohle musíme vidět. Premiéra se konala 8. června 2013. My jsme se na představení vypravili až o pár dnů později. Na inscenaci se podílí společně operní a baletní soubor a byla to opravdu nádhera.
Nejdříve orchestr a balet interpretují dvě kompozice francouzského skladatele Maurice Ravela (1875-1937) – La Valse a Bolero. Slavné Bolero, které poprvé zaznělo v roce 1928 v Paříži, napsal na přání ruské tanečnice Idy Rubinsteinové. Balet nemá žádný děj, nicméně uchvacuje celé generace choreografů, kteří vytvářejí svá osobitá pojetí. Tanečníci skvělí, kostýmy působivé, ztvárnění ohromující. Ta krása se nedá popsat, musí se prostě vidět.
Carmina burana bavorského skladatele Carla Orffa (1895-1982) patří k nejhranějším skladbám 20. století. Je první částí triptychu scénických kantát nazvaného Trionfi. Carl Orff použil německé, francouzské a latinské texty z konce 13. století od anonymních autorů, líčící stížnosti na zkaženosti světa, zkázu dobrých mravů, smutnou i veselou podobu lásky. Tyto texty byly nalezeny v klášteře Beurum (Buranum) a odtud pochází jejich název i název celé skladby – Carmina Burana. Nádherná hudba. K dispozici byly české titulky, ale stačilo vlastně jen poslouchat…
Bolero - baletní ztvárnění Carmina burana
Bechyně
11.06.2013
Na červen jsme si naplánovali výlet do krásného lázeňského městečka Bechyně. Počasí se zlepšilo, vysvitlo sluníčko a přímo lákalo někam si vyjet. Po nedávných deštích, které způsobily povodně, však zůstalo mnoho škod.
Cestou jsme se stavěli ještě na několika místech. Nejprve v Březnici. Zde jsme na náměstí obdivovali kostel sv. Františka Xaverského a svatého Ignáce z Loyoly. Autorem této úžasné stavby je italský barokní architekt a sochař, který pracoval hlavně v Čechách – Carlo Lurago.
Dále jsme pokračovali směrem na Milevsko. V Mirovicích stojí kostel sv. Klimenta a na hřbitově lze najít náhrobek Bedřicha Šupčíka, slavného sportovce. B. Šupčík (1898-1957) byl sportovní gymnasta a první československý olympijský vítěz. Zlatou medaili získal na VIII. olympijských hrách v Paříži v roce 1924 za dnes již neexistující disciplínu - šplh na laně bez přírazu. Zemřel v nedalekých Horosedlech.
Následující zastávkou byly Lety. Tady byl za druhé světové války zřízen internační tábor, od 10. července 1942 určený internaci Romů. Dnes je zde pietní místo, infotabule a dřevěné boudy dle původní technické fotodokumentace, ve kterých je umístěna stálá expozice. Vše bezbariérové.
Další zajímavostí na trase byl Žďákovský most, který spojuje Staré Sedlo a Kostelec nad Vltavou. Jedná se o největší jednoobloukový most bez táhla na světě. V roce 2001 byla v rámci sympozia Mosty 2001 v Brně udělena Žďákovskému mostu cena Most století v kategorii ocelových silničních mostů. Délka mostu je 542,91 m. Hlavní oblouk má rozpětí 379,60 m mezi pilíři. Silnice se nachází ve výšce 50 m nad hladinou.
Potom jsme se zastavili v městysu Stálec. Zde jsme se chtěli podívat na Národní technickou památku Stádlecký most. Jedná se o visutý řetězový silniční most přes řeku Lužnici, jeden z posledních řetězových mostů ve střední Evropě. Most má zajímavou historii. Původně se totiž v letech 1848–1960 klenul nad Vltavou (Podolsko – Temešvár). V r. 1960 byl rozebrán, protože by byl zatopen v Orlické přehradě. Po patnácti letech byl znovu postaven zde, nad Lužnicí a spojuje obce Stálec a Dobřejice. Most jsme bohužel neviděli, neboť přístupová silnice k němu byla po nedávných povodních poškozena a stále uzavřena.
A pak už následovalo lázeňské město Bechyně. Rozkládá se v malebné lesnaté krajině na soutoku řeky Lužnice a říčky Smutné asi 20 km od Tábora. Bechyně byla založena Janem Lucemburským kolem roku 1323, nejvýznamnější majitelé Bechyně byli Šternberkové, na které upomínají náhrobní kameny v klášterním kostele. Bechyně má asi 6 000 obyvatel a je proslulá kromě lázeňství též výrobou keramiky. Prošli jsme se po náměstí T.G.Masaryka, kterému dominuje kostel sv. Matěje. Navštívili jsme Hasičské muzeum s unikátní sbírkou staré hasičské techniky. Mohli jsme obdivovat výstroj a výzbroj, slaměné koše, píšťaly, berlovky, putnovky ze 16. století, dvoukolové stříkačky, čtyřkolové celodřevěné z r. 1770, samonasávací z r. 1806, s vodním dělem z r. 1866, kočárové stříkačky. Dále jsou k vidění uniformy, zahraniční přilby a vyznamenání. Zajímavostí je unikátní exponát hasičské výstroje z USA z teroristického útoku 11. září 2001.
I v Bechyni jsme našli zajímavý most. V roce 1928 překlenul hluboké údolí Lužnice ve výšce 50 m nad řekou železobetonový most nazývaný Bechyňská duha. K zajímavostem města patří také to, že v roce 1903 vyjela poprvé na trať Tábor-Bechyně elektrická vlaková souprava z dílny Ing. Františka Křižíka. Jednalo se o první elektrifikovanou železnici v bývalém Rakousku-Uhersku.
Potom už nás čekala jen cesta domů. Výlet se nám jako obvykle velmi vydařil.
Divadelní představení Miluji tě, ale…
01.06.2013
Do Komorního divadla v Plzni jsme se vypravili v krátké době již potřetí. 1. června zde měl derniéru muzikál Miluji tě, ale… . Ve světové úspěšném titulu účinkoval jako jeden ze čtveřice herců také Roman Vojtek.
Muzikál s celým názvem "Miluji tě - jsi prima - ale rychle se změň!" měl světovou premiéru v roce 1996 a od té doby byl uveden ve více než 150 městech na celém světě. Jedná se o velice komorní komediální muzikál, který v krátkých scénkách ukazuje vztah muže a ženy v různých stádiích jejich soužití - od prvního nesmělého seznamování, konče manželskými hádkami. Herce doprovázela tříčlenná živá kapela. Herci byli skvělí a zaslouženě zněl dlouhotrvající potlesk vestoje.
S. Borková Roman Vojtek B. Kotiš K.Šildová
Divadelní představení Taková ženská na krku
21.05.2013
21. května nás čekalo potěšení pro duši. Vydali jsme se opět do Komorního divadla v Plzni, tentokráte na veselohru Georgese Feydeaua (1862-1921, francouzský dramatik) Taková ženská na krku, a dobře jsme se bavili od začátku do konce.
Lvice pařížských šantánů, vášnivá subreta Lucette (Andrea Černá), září štěstím. Její milovaný Fernand (Jan Maléř) se vrátil! Ano, ovšem odvahu říct proč zatím nenašel. A s příchodem snaživého pisálka Bouzina (Antonín Procházka), který chce udat svou píseň, generála Irriguy (Martin Stránský), zahrnujícího zpěvačku květinami a šperky a sahajícího ihned po zbrani, a pak i baronky (Monika Švábová), jež se má zanedlouho stát jeho tchyní, má kuráže čím dál méně...
Divadelní představení Je třeba zabít Sekala
17.05.2013
V polovině května jsme se vypravili za kulturou, a to do Komorního divadla v Plzni na představení Je třeba zabít Sekala. Titul je známý z filmu režiséra Vladimíra Michálka (r. 1997, podle scénáře Jiřího Křižana). Divadelní představení bylo stejně strhující jako film. V hlavních rolích jsme viděli skvělého Martina Stránského (Jura Baran) a Jana Maléře (Ivan Sekal).
Drama z léta roku 1943, období Protektorátu Čechy a Morava. Do hanácké vesničky tajně přichází mladý kovář Jura Baran, aby se tu skryl. Jako cizinec nemá důvěru místních lidí. Majitelé dvanácti bohatých statků zde žijí ve strachu z Ivana Sekala, nemanželského syna jednoho z nich. Sekal je zatrpklý a krutý, všechny nenávidí. Všichni jím pohrdají. Udal již dva majitele statků ze zločinů proti Říši. Dostal za to jejich majetek, oni šli do koncentráku a na smrt. Ze Sekala se stal největší sedlák a dává najevo, že dva statky mu nestačí..
Jan Maléř Martin Stránský
Rožmitál pod Třemšínem
01.05.2013
První májový den sice svítilo sluníčko, ale ještě nehřálo. To nám však náladu vůbec nezkazilo. Vydali jsme se na výlet do Rožmitálu pod Třemšínem, kde jsme navštívili dvě muzea a místa spojená s Jakubem J. Rybou. Malebné město je vzdáleno 80 km jihozápadně od Prahy a 17 km od Příbrami. Ve Starém Rožmitále stojí od nepaměti farní kostel Povýšení sv. Kříže s unikátními varhanami z roku 1750, na něž v letech 1788 - 1815 hrával Jakub Jan Ryba, slavná osobnost města. Zde pravděpodobně roku 1796 zazněla poprvé jeho Česká mše Hej mistře. Městu vévodí renesanční zámek, v minulosti majetek slavných Lvů z Rožmitálu. K městu mimo jiných přísluší osada Voltuš, kde r. 1815 spáchal Jakub Jan Ryba sebevraždu.
Podbrdské muzeum
V bezbariérovém muzeu, které bylo otevřeno r. 2010, lze zhlédnout expozici věnovanou pánům z Rožmitálu, která mapuje historii rodu, jehož kořeny sahají až do 12. století. Tady jsme mohli sledovat osudy jeho nejslavnějších příslušníků: Jaroslava Lva, Johany a Zdeňka Lva. Královna Johana z Rožmitálu vládla Českému království po boku svého manžela Jiřího z Poděbrad po několik desetiletí. K vytvoření představy o životě této pozoruhodné ženy byla vytvořena komnata královny Johany navozující atmosféru vrcholného středověku. Její bratr Jaroslav Lev z Rožmitálu vedl nejproslulejší výpravu českých rytířů putující z Čech až na konec světa. Renesanční šlechtic a královský regent Zdeněk Lev z Rožmitála dosáhl díky svému postavení největšího rozkvětu rožmitálského panství. Jemu věnovaná místnost ukazuje vrchol i strmý pád kdysi slavného rodu. Zájemci mohou dokonce usednout na trůn Johanky z Rožmitálu, což jsem já také učinila. Trůn je tvrdý a hodně klouže, takže rychle vyfotit a honem zpátky na vozík.
Dále je zde rozsáhlá expozice Jakuba Jana Ryby (1765-1815), který působil v Rožmitálu jako učitel a tvořil zde své skladby. Kdybychom chtěli prostudovat všechny materiály, vyžadovalo by to asi celý den. Zhlédli jsme film o jeho životě a díle a prohlédli si exponáty.
Neméně zajímavá je expozice v 1. patře Jak se žilo na Podbrdsku. Každodenní život podbrdské domácnosti dokumentuje také rozsáhlá přízemní stodola. Od kolébky až do hrobu provázely každou domácnost typické výrobky, zvyky a tradice. V expozici nechybí ani galerie osobností, které se zde narodily jako Václav Hudeček, Miloš Nedbal či profesor Emanuel Vlček.
V muzeu jsou k vidění i originální práce lidové umělecké tvořivosti - chrám sv. Víta ze stébel žitné slámy v měřítku 1:60 a největší sbírka vyřezávaných erbů v Čechách. Součástí muzea je také galerie a soukromá sbírka historických automobilů převážně značky Aero. Krásné modely, strávili jsme jejich obdivováním hodně času.
Po obědě v restauraci Panský dvůr jsme šli alejí Jahanky z Rožmitálu podél Podzámeckého rybníka k Muzeu cvokařství a pak ke kostelu Povýšení sv. Kříže a na místní hřbitov, kde odpočívá J. J. Ryba. (Hrob se nachází hned za branou blízko hlavní cesty, takže je možno k němu zajet s vozíkem). Na začátku aleje směrem od města stojí košatá lípa Johanky z Rožmitálu.
Cvokařské muzeum
Cvokařské muzeum ve Starém Rožmitále je otevřeno zdarma pro potěchu návštěvníků. Bývalý cvokařský veřtat (dílna) je přístupný v domě č. 74 od jara do podzimu. (Je zde malý schůdek).
Kamenná mohyla
Asi 2,5 km jihozápadně od města se nachází Voltuš, kde v lesích nad obcí spáchal 8.4. 1815 J. J. Ryba sebevraždu. Na místě jeho smrti byl postavena r. 1933 kamenná mohyla. (Nachází se v lese na místě nepřístupném pro vozík).
Výlet se vydařil jako vždy. Obohaceni o nové poznatky jsme se vraceli domů.
Divadelní představení …a na hrušce sedí diktátor
07.04.2013
Letošní zima byla dlouhá a počátek jara mrazivý. Náš první výlet se konal až v dubnu a vedl za kulturou do Prahy. Společnost Werichova Kampa uváděla v Malostranské besedě představení hry Jaroslava Gillara a Vladimíra Škutiny se zajímavým názvem …a na hrušce sedí diktátor v podání Anny Polívkové (teroristka) a Miroslava Táborského (diktátor).
Únos se sice zdařil, ale jeho plán selhal. Teroristka zjišťuje, že unesený diktátor není ani na prodej ani na výměnu, a oproti původním předpokladům se sbližují. Herecké výkony obou protagonistů byly vynikající a hru vřele doporučujeme.
Podle Gillara je hra groteskou o světě, ve kterém žijeme. Světovou premiéru měla v 80. letech v Mnichově, ovšem její téma ani dodnes nezestárlo.
Malostranská beseda na Malostranském náměstí má bezbariérový přístup.
Autor: Naďa Helmerová
Hrušeň na scéně představují štafle
